Za názvem Otto von Bismarck Z historicko-kritického hlediska jsou skryty dvě postavy: skutečná osoba politika s jeho úspěchy i neúspěchy a mýticky oslavovaný zakladatel impéria, který byl uctíván již za svého života. V letech před první světovou válkou se velké množství pomníků a názvů ulic stalo součástí německého rozpočtu na pomníky. Obojí – skutečnou osobu i mýtickou postavu – lze diskutovat na pozadí své doby a na vědeckém základě. Tak se dají rozluštit obrazy, které o něm měli Bismarckovi současníci a jejich potomci.

Prehistorie mýtu o Bismarckovi zahrnuje kult kolem něj, který začal v letech kancléřovy vlády. Tento fenomén nebyl německým vynálezem: v době zakládání národních států vyvinuly přední politické kruhy v různých zemích podobné příběhy. Se záměrem zdůraznit příslušnou státní unifikaci a velikost byla do středu umístěna jedna osoba. Tak se v USA stavěly pomníky Georgve Washingtonu a Abraham Lincoln, byl vyroben v Itálii Giuseppe Garibaldi a ve Francii Napoleon I. všudypřítomné ve veřejném prostoru. V Německu Bismarck sloužil jako promítací plátno pro vyprávění.

Jemu věnovaná vlastenecká atribuce podléhala rozmachu a stylovým změnám v žurnalistice, pouličním mobiliáři a festivalové kultuře. Časově daleko předběhli „věrní z Jeveru“, kteří od roku 1871 pravidelně posílali říšskému kancléři v den jeho narozenin 101 vajec čejky a kteří tento dar vždy novinářsky provázeli. Ještě dříve, v roce 1869, byla v Eulengebirge slavnostně otevřena první z 240 Bismarckových věží. V roce 1871 se pruská buržoazní elita Drážďan cítila nucena pojmenovat jedno z prvních městských Bismarckových jmen a inaugurovala Bismarckovo náměstí v centru města. Sám Bismarck si na veřejně viditelná věnování své osobě brzy zvykl, i když ho stále dráždila první socha s jeho vyobrazením, která byla v roce 1877 postavena v Kissingenu.

Již na slavnostních akcích, v pamfletech a poctách k Bismarckovým 70. narozeninám v roce 1885, se již objevovaly náznaky potenciálu jeho osoby, zejména pro národní protestantské kruhy. Za jeho vlády však ještě nedošlo k přehánění pozdějších let, kdy byl medializován jako exekutorská postava německých dějin pověřená dějinami spásy.

 Proslov na rozloučenou s berlínským občanstvím byl napsán u příležitosti odvolání Otty von Bismarcka z jeho úřadů a je dokladem kultu, který se kolem „zakladatele impéria“ šířil. Kresba W. Friedricha, 1890 (© Otto-von-Bismarck-Stiftung)

Jako císař Wilhelm II 1890 odvolal Bismarcka, velká část obyvatelstva toužila po novém politickém začátku. Čím méně se tyto naděje následně naplnily, tím více se proměnění lidé ohlíželi za desetiletími vlády prvního říšského kancléře. Vzpomínka na jeho kontroverzní politiku se pomalu začala rozmazávat a svou roli v tom sehrál i on sám: v posledních letech svého života pilně pletl vlastní legendu. V hladkém přechodu se kult, který ho obklopoval, stal Bismarckovým mýtem, který integroval částečně protichůdná politická prohlášení a učinil zakladatele impéria propojitelným v různých směrech.

Vrcholem byly jeho 80. narozeniny v roce 1895, kdy se desetitisíce individuálních i skupinových návštěvníků s nejrůznějším zázemím vydaly na pouť za „starcem v Sachsenwaldu“, povzbudili ho a obdarovali ho. Bismarckovo muzeum, které bylo otevřeno v Schönhausenu v jeho rodném domě v roce 1891, vděčilo tomuto milníku za četné exponáty.

V Německé říši, německy mluvících oblastech habsburské monarchie a evropských a zámořských sídelních oblastech německých emigrantů následovaly gratulační projevy záplava darů na památky a pojmenování ulic. Své jméno dostaly rostlinné druhy, lihoviny a slavný sleď. Univerzity mu udělily čestné doktoráty, města svým čestným občanem, spolky čestným členem.

 Bismarckovi k jeho 80. narozeninám 1. dubna 1895 fandily tisíce obdivovatelů, kteří se shromáždili v parku zámečku Friedrichsruh. Oslavenec, který stojí na terase se svou narozeninovou oslavou, se pozná podle špičaté helmy (© Otto-von-Bismarck-Stiftung).

Až na výjimky, jako byl Bismarckův národní památník před Říšským sněmem, který byl slavnostně otevřen v roce 1901, nebyly tyto pocty iniciovány státem. Vznikly z místních iniciativ, ve kterých nebylo neobvyklé, že se komunita snažila vlastenecky předčít sousední komunitu. Více než 500 památek svědčí o této touze po celostátně spolehlivém sebeumístění. Teprve kolem roku 1905 pomalu utichlo budování Bismarckových pomníků a věží. Myšlenka gigantického Bismarckova pomníku na Elisenhöhe u Bingen am Rhein nebyla po první světové válce realizována, stejně jako množství menších poct nebylo plánováno na 100. narozeniny v roce 1915. S koncem období míru v říši prozatím skončilo i rozšiřování veřejného režimu cti pro jejího zakladatele.

 Deska byla prodána u příležitosti 100. narozenin prvního říšského kancléře. Citát, který pochází z hlavního projevu o zahraniční politice 6. února 1888 v Reichstagu, zní v plném znění: „My Němci se bojíme Boha, ničeho jiného na světě a je to bázeň Boží, která nás nutí milovat a pěstovat mír. ." ( © Otto-von-Bismarck-Stiftung)

Bližší pohled odhalí výrazné geografické rozdíly. Protože nekritický hrdinský příběh o praktickém monarchistovi z protestantského Pruska se setkal s ohlasem všude v Německu, ani před jeho propuštěním, ani po jeho smrti či později. Za klíčovou událost lze považovat odmítnutí říšského sněmu pozdravit starého muže k narozeninám v roce 1895, ke kterému došlo díky hlasům katolického centra, sociálních demokratů, levicových liberálů a polských poslanců.

Když se podíváte na mapu Německé říše, všude mezi Baltským mořem a Bodamským jezerem najdete znaky cti. V katolickém Starém Bavorsku a v Porýní, stejně jako v Hannoverském království připojeném v roce 1866 a ve volebním Hesensku jsou však patrné mezery v Bismarckových sochách, bustách, kašnách, věžích, náměstích, ulicích, dubech, lékárnách a školy. Mýtus obklopující jeho osobu v epoše těch, kteří s ním žili, se stal součástí populární kultury zejména v protestantských částech Německa.

 Stavební povolení k této Bismarckově věži u Assenhausenu u Starnberského jezera bylo uděleno 25. srpna 1896, což bylo nezvykle ještě za Bismarckova života. Ze všech míst v Bavorsku se stala druhou nejdražší Bismarckovou věží vůbec. Pohlednice (© Otto-von-Bismarck-Stiftung)